TRIGLAV (2864 m.n.m), 21.-23. července 2017, Julské Alpy - Triglavský národní park, Slovinsko
21-23. 7. 2017
Tentokrát jsem se rozhodla vylíčit pochod na Triglav já, jakožto drahá polovička mého úspěšného horala. Jak můj chlap říká. „Jednou do roka naplánuju něco lehkého i pro vás holky“. Řekla bych, že se mu to náramně vydařilo. :D
Naše malá víkendová expedice se skládala ze 6-ti členů, stará známa skupina ve složení já – přítelkyně Jituš – lenochod, těší mě. :D, autor blogu Jaroslav (horal tělem i duší), Klárka (běžkyně a gymnastka), s Vaškem (za mě neutahatelný muž/alias maratonec) z Liberce a nováčci výpravy Danek s Terkou (nováčci na horách, zaručeně ne ve sportu!!!). Řekla bych, že nikdo z nás není žádný máslo a všichni máme rádi pohyb a hory, přesto však jsme do Slovinska a do Julských Alp odjížděli s respektem.
Naše dobrodružství paradoxně nezačalo na horách, ale už při jízdě do cílovky. V Rakousku po zaplacení mýtného najednou Vašek roztěkaně hledá peněženku. Celá grupa proto staví na odpočívadle někde uprostřed Rakouska a hledá se ztracená peněženka (o svítící kontrolce v autě ani raději nemluvit :D). Peněženka se opravdu vypařila a řeší se, co dál. Nakonec se skupina trhá a auto s Vaškem a Klárkou mizí cestou nazpět v honu za ztracenou peněženkou a začíná kolotoč obvolávání nejrůznějších úřadů. Podotýkám, že tento páreček si plánoval dovolenku ve Slovinsku oproti nám dosti prodloužit, proto ztráta dokladů a peněz může vyjít draho. My auto „Klášterečáků“, jsme po hodině čekání, nuceni pokračovat dál. Pokud máme v plánu dorazit na chatu ještě dnes, tak si čekání moc nemůžeme dovolit. (Nejsem žádný kulturista ani skirunner, takže mám tempo úměrné mým schopnostem – někdy šnek, někdy kamzík – prostě lezu pomalu. :D).
Z parkoviště od Aljaževa Domu vycházíme až v 15:30, super načasování (ironie). Bereme krosny, svačiny a hurá do výšin. Všude milion aut, ale lidi co by šli vzhůru, nikde. To jen my blázni jdeme takhle pozdě. Hůlky jsem zapomněla, takže první rozčarování je na světě. V plánu je jít na chatu Dom Valentina Stanica, která je ve výšce 2 300 m.n.m., my vycházíme z 1 003 m.n.m. (převýšení pro dnešní den je 1300 m). Plánovač výpravy zvolil trasu Tomiškova pot, která je sama o sobě skvělá, se samými super výhledy, když ale máte čas se kochat a nejen koukat pod nohy a funět. Dlouho se jde lesem a trvá, než člověk vyleze do kochacích se míst. Během cesty jsou i ferátové úseky, pro otrlé možné bez jištění, pro nováčky určitě s sebou. Cesty nejsou těžké, ale pro pocit bezpečí určitě ferátový set vhodný. Na chatu jsme došli už hodně unavení a nálada trochu klesala. Navíc jsme věděli, že Vašek s Klárkou jsou ještě nějakou hodinu a půl za námi. Dom Valentina Stanica – výškový bod, ve který jsem už nedoufala. Každopádně jsme měli, nás 6, pokoj jen pro sebe. Celá chata bez pitné vody, se suchým záchodem, ceny alias 5-ti hvězda hotel a sprcha je přece vynález 21. století, tu nevedou. :D – cena celého nabízeného komfortu je 30 eur beze slevy s Alpenverein 20 eur, co chceš víc. Naše čtveřice dorazila něco málo po osmé, Klárka a Vašek nás došli kolem 21:15.
2. den výstupu jsme opět nevyšli úplně brzy. Začínáme po vydatné snídani, alespoň ostatní, já chytrolín šla jen na jedné müsli tyčince – nedoporučuju! Přes vrchol Kredarici se hřebenovku vydáváme vstříc k Malému a Velkému Triglavu. Vrchol jsme dobyli v 12:30 a po 13:00 se vydali opět pomalu dolů. Počasí se vyvedlo náramně. Na Triglav vede velké množství cest. Dle tradice jako každý muslim musí jednou za život do Mekky, musí i každý Slovinec vyjít na Triglav. Proto je nutné počítat, že před nástupem od chaty Kredarica se vyrojí ze všech stran davy lidí a jdete ve shlukách a řadách jako ovce. To však nezkazí požitek a tu nádheru hor kolem vás. Krajina a hory jsou tu zase trochu jiné než v Rakousku, Slovensku apod. Na vrchol se jde ferátovými cestami a několikrát i 4x4. Překvapivě, pro mě, na vrcholu tentokrát nestál kříž, ale oválová bouda, která slouží jako azyl před častými bouřkami na vrcholu. Mimo jiné během cesty k vrcholu je možné vidět velké množství náhrobních destiček na skalách, za které velkou měrou můžou zmíněné časté bouřky a smrt je způsobená zásahem blesku. Určitě nechodit ve špatném počasí!!!
Dolů míříme v dobré náladě, vrchol jsme dobyli všichni a to i s krosnami a veškerým vybavením. Na chatě Kredarica usedáme a obědváme. Není nic lepšího, než dobrá bašta po zdolání svých sil i vrcholu. Podotýkám, že se jedná o můj nejvyšší vrchol a pokud jde o náročnost, tak asi i nejobtížnější. To jsem však teprve měla zjistit při cestě dolů.
Po občerstvovačce vyrážíme z Kredarici po 15:00. Všude píšou, že sestup trvá něco kolem 4 hodin, no jo jenže to jste nešli s lazarem, co má poškozeny meniskus. Rázem se ze 4 hodin stalo hodin 6 a na parkoviště dorážíme ve večerních hodinách. Cesta dolů je hodně strmá a je nutné se na to připravit, nohy a kolena bolí skutečně i zdravého člověka, proto pro mě to byl spíše osobní boj a překonávání sama sebe. Nešli jsme stejnou cestou jako na horu, ale přes Čez Prag. Cesta je hodně kamenná a samá šotolina, což vás nutí nohami hodně brzdit. Jako na horu, tak i dolů se jde přes feráty, ale při našem tempu a rozčarování z mé pomalosti jsme je nakonec ani nepoužívali. Během cesty v horách bylo značení i o několika vodních pramenech, jsou tam, ale jak kdy. Nesmí být sucho, takže my museli tahat převařenou vodu z chaty z předchozího dne, protože my pramen (s vodou) samozřejmě nikde nepotkali.
Všichni byli skvělí. Sešla se skvělá parta lidí jak do pohody i nepohody. Celkově na to zpětně hrozně ráda vzpomínám, i když ve chvíli, kdy jsem trčela mezi Julskými Alpami, jsme se spíše nenáviděla. Nejhorší je, že hory jsou návykové. Vyrazíte jednou a musíte jít zas. Den jsme ukončili u Bohinjského jezera, největšího jezera Slovinska. Kluci ve tmě v lese rozkládali stan, abychom my holky mohly padnout za vlast a já konečně dát odpočinout nohám a kolenu.
Tímto děkuji celé výpravě a fajn týmu. Byli jste suproví, Dankovi děkuji za bezpečnou jízdu tam i zpět a někdy i za zlaté nervy s námi bouřliváky a doufám, že příště snad zase někde brzy na túřičce.
P.s: Věřte nebo ne, peněženka se po necelém týdnu dohledala. Rakouská policie dostala hlášení o nalezení peněženky na oné benzínové stanici. Bylo v ní VŠE, nejen doklady, ale i peníze do posledního centu. To jen trochu motivace pro nás Čechy a pozitivní zprávička na konec horalského putování. :) J.
Více fotografií ke zhlédnutí zde: lifeinheaven.rajce.idnes.cz/Triglav_2864m.n.m.,_Triglavsky_narodni_park_-_Julske_Alpy,_Slovinsko/
