Sněžka (1603 m.n.m.) 28. prosince 2016, Krkonošský národní park, ČR
Horám zdar a těm českým obzvlášť. Ani letošní zimu jsme nezaháleli a ještě v loňském roce jsme stihli navštívit Sněžku. Náš nejvyšší kopec, který se za dobu, co jsem se o něm učil v zeměpise, zvedl o jeden metr. Honza s Barčou a já s Jituš jsme se domluvili na tento výlet a pár dní před Silvestrem, jsme se vydali zdolat naší nejvyšší horu.
Zamluvili jsme si hotel v Horní Malé Úpě, místo odkud vedla naše cesta až na vrchol Sněžky. Přijeli jsme o den dříve, abychom se aklimatizovali, užili si trochu povánoční atmosféry, a tak nějak celkově splynuli s prostředím. Ještě určitě stojí za zmínku, že po cestě jsme se nezapomněli stavit v Dětenicích na oběd. Kdo byl, tak ví.... Úpu jsme na večer zlehka prošli, večer popili trochu liguére, zahráli hry a ráno kolem 8 hodiny už jsme seděli na snídani a chystali se na cestu.
Začátek cesty mi nepřišel dobře vyznačený. Dohodli jsme se, že vyrazíme po červené, ale z ukazatelů nebylo úplně jasné kudy, a tak jsme se nakonec rozhodli pokračovat po delší modré trase. Počasí nebylo ideální, občas se trochu zvedl vítr a navíc už od začátku dole seděla mlha. Cesta zprvu stoupala vedle sjezdovky, která je v Horní Malé Úpě. Zanedlouho už jsme byli u prvního bodu, jímž byl výškový bod s názvem Čelo. Bohužel stále v mlze, a tak se žádné výhledy nekonaly.
Z Čela se naše cesta srovnala, rovinka s občasným mírným stoupáním nám dala prostor pro vydýchání se. Prakticky jsme procházeli v kouzelně zasněženém lese, který občas vystřídala prázdná vřesoviště. Všechno stále pod pokličkou mlhy až k našemu dalšímu bodu jménem Tabule. Zde měl být opravdu krásný výhled, ale bohužel jsme i přes místy roztrhanou mlhu stále nic neviděli. Pořádně zde foukalo a na zmrzlých kamenech místo vypadalo celkem mysticky... vlastně asi takhle.
Následně jsme sestoupali do Sovího sedla, kde se mlha definitivně začala ztrácet. Při výstupu cestou na chatu Jelenku jsme poprvé mohli začít obdivovat zasněžené Krkonoše pod modrou oblohou. Na chatě jsme dali polívku a Jituš si vyzkoušela svůj první grog, na který následně spotřebovala všechny cukry v okolí, abych to nakonec za těch 50 Kč musel stejně vypít já... Díky, příště si dej prosím radši pivo. Z Jelenky nás opět potrápil kopec a vlastně i trochu ztvrdlé nohy na další bod - Svorová hora. Odtud se cesta vinula mezi nízkými smrčky až pod samotnou Sněžku. Tady nám příroda namíchala trochu vostrej koktejl. Obloha byla sice v ažuru, ale zima v kombinaci se silným větrem, který zde měl prostor, bylo opravdu sílným kafem. Kromě toho, že jsem málem odletěl, jsem sotva dokázal mluvit. To jsem navíc ještě netušil, že cestou dolů to na síle ještě přidá.
Posledních pár krůčků nás dovedlo na vrchol. Pohledy byly skvostné na všechny strany... tedy kromě pohledu na zpáteční cestu. To už takový skvost nebyl. Chvíli to byla bolest, chvíli přemáhání se a chvíli ztrácení se ve svojí mysli na nekončící zpáteční cestě. Nic to nemění na tom, že jsem rád za návštěvu Sněžky. Bylo mi to vůči naší zemičce trapné jezdit zdolávat Alpské vrcholy a nebýt ani na naší nejvyšší hoře, a tak jsem k nejvyššímu vrcholu Polska - Rysy, přidal ten náš. Honza to po celém dnu pak ještě na večer odřídil domů a nejen za to jim s Barčou patří velký dík. Jsem rád, že se k nám přidali a jeli. :)
