Orlí hnízdo (1834 m.n.m.) - 28.června 2014, Berchtesgádenský národní park - Německo
Jelikož druhá světová válka patří mezi má oblíbená témata a vždy mě všechno na toto téma zajímalo, Orlí hnízdo nebo, jak říkají Němci Kehlsteinhaus, byl pro mě již delší dobu cíl, kam bych se chtěl podívat. I díky jeho relativně blízké dostupnosti, časové a finanční nenáročnosti jsme se tento trip rozhodli podniknout v červnu 2014. Na cestu jsme prakticky nebrali nic důležitého ani závazného: věci na menší kemping, přespání v našem "das Auto", i když jak se říká byl to spíše "der Problem". Dále peníze a dobrou náladu, která ovšem byla pochroumána zbytečným uvedením navigace do chodu. Občas se jen tak rozhodla, že mě prostě pro nic za nic zavede někam do lesa....
Za zmínku určitě stojí předchozí návštěva Salzburgu, který je od hnízda vzdálený cca 20 km a cestou z ČR byl po cestě. Od tohoto nádherného města se nám začaly ukazovat první výběžky východních Alp s jejich nejvyšším vrcholem Watzmannem, který je od Orlího hnízda, co by kamenem dohodil. Watzman nezmiňuji jen tak, máme ho v plánu na letošní rok, o tom ale bude zase jiný příspěvek.
Salzburg nás natolik uchvátil, že jsme do Berchtesgadenu dorazili při stmívání a hledání místa na přespání nebylo jednoduché. Po tom, co nás vyhodili z jednoho soukromého, ale veřejně přístupného pozemku, jsem skoro uvařil brzdy pod Orlím hnízdem.... Nakonec jsme zvolili odpočívadlo u silnice, které jsou v Německu naštěstí na úplně jiné úrovni než u nás. V autě jsme si udělali pohodlí a připravili na přespání. Z menšího baráčku naproti odpočívadlu, se k nám vydala starší Němka, a jak jsem ji tak viděl přicházet k autu, čekal jsem zase nějaký problém... Falešná domněnka! Paní nás přišla pozdravit přinesla nějaké dobroty a novodobou německou bibli, na které nepřečtu sice ani nadpis, nicméně zážitek to byl příjemný a suvenýr mám doma.
Ráno jsme odpočívadlo využili k snídani na vařiči, pobalili věci a vydali se k parkovišti pod orlí hnízdo. Počasí nám přálo, cesta byla dobře označená a vedla po slušných cestách. Autobusem se dá vyjet až skoro na úplný vrchol, ale to s námi nemá nic společného. Při odchodu z dolního parkoviště se na mě usmálo trochu štěstí a našel jsem na zemi 10 Euro - "der Luxus". Během cesty jsme potkali paní, Němku, která nám udělala fotku na památku a jelikož šla sama, přidala se k nám. Zjistili jsme, že paní dělá učitelku na škole kdesi v Kolíně na Rýnem, pokud mi tedy paměť dobře slouží. Naštěstí neměla problém přejít v rozhovoru na angličtinu, a i když jsem toho tolik nenapovídal, alespoň jsem věděl, o čem se s ní Jíťa baví. Při vedení anglické konverzace se mi závity v mozku vařili natolik, že cesta uběhla ani nevím jak a už jsme se kochali výhledy z Kehlsteinhausu. Představu jsem měl úplně jinou, ale určitě jsem nebyl zklamaný. Berchtesgaden a celé jeho okolí s národním parkem je nádherný.
Na samotném vrcholu jsme udělali několik fotek a nechali se každý za cca 10 ecek pohostit v místní restauraci, která je na hoře vybudovaná. Objednat si pro mě vskutku nebyl problém, obsluhoval nás totiž Slovák. Není zde také problém poznat, kdo cestu absolvoval pěšky a kdo autobusem. Holky v lodičkách nebo na podpatkách zde nejsou výjimkou. Nechali jsme se svézt dobovým pozlaceným výtahem vybudovaným pro samotného vůdce, který jej vzhledem ke svému klaustrofobismu používal zřídkakdy. Výhledy na Watzmann, jezero Königsee a Berchtesgádenské údolí byly skvostné.
Dolů, jak už to tak bývá, cesta nebyla tak příjemná jako nahoru. Nejprve na mě přišel onen oběd, a tak jsem zažil svojí potřebu s nejhezčím výhledem dosud. Jediné, co tuto pohodu narušovalo, byli lidé scházející stejnou cestou a já jen doufal, že se stejně jako já budou kochat výhledy před sebe a né na stráň nad sebe, kde jsem se schovával... Bohužel to nebyl jediný problém. Po nedlouhé době se ozvala špatně zvolená obuv. V tuto dobu jsem ještě na hory nebyl vůbec vybavený a šel jsem to v zimní botě, která nebyla uzpůsobena na celodenní túru. Během cesty mi napuchly oba malíčky, udělaly se puchejře a boty jsem musel několikrát sundavat z nohou. Dole, zpátky na parkovišti jsem z toho byl doslova vyřízený. Jakkoliv to ale bylo nepříjemné, boty to zvládly a slouží dodnes.
Po tomto celodením výletu jsme k večeru zajeli k jezeru Königsee, na které jsme celé odpoledne hleděli z výšky 1834 metrů a tam jsme jen odpočívali. Po další noci, kdy vedle našeho auta na odpočívadle do stromu uhodil blesk takovou šlupku, že to stálo za výměnu spodního prádla, jsme podnikli poslední výlet lodí po jezeru Königsee a Öbersee až k nejvyššímu vodopádu v Německu. Výlet od poloviny komplikovalo horší počasí, a tak jsme nakonec prchali před deštěm na zpáteční loď. V lodi na nás přišla únava a asi půlhodinový šlofík mi docela helfnul před odjezdem domů.
PS: více fotek najdete ve fotogalerii
Mapa trasy a okolí:
