Großglockner (3 798 m.n.m.) 23. - 25 června 2017, NP Vysoké Taury, Rakousko

Tak je to tuuuu. Po půl roce čekání a absolvování ledovcového kurzu, jsme se letos poprvé vydali do Alp, pokusit se zdolat další vrchol. Ambice jako vždy nebyly malé a hned druhý rok jsme zvolili nejvyšší horu Rakouska. Původně jsem uvažoval, že bych si na cestě vedl deník a článek pak napsal přepisem onoho deníku, ale nakonec to nedopadlo. Původně nás mělo jet 6, nakonec jsme se vydali jedním autem ve 4. Já, Jirka, Vašek a Verča. Trochu v nejistotě jsem byl jednak kvůli tomu, že jsem zapomněl pojistit auto... a za druhé počasí. Ještě den před jezdem jsem na jedný stránce našel, že bude svítit sluníčko a taky, že bude trochu zataženo, stejně tak že bude pršet a bouřky se nám taky nevyhnou.... miluju předpovědi počasí. Ještě jsem kvůli tomu volal přímo na chatu, kde jsme měli rezervaci, jak to vypadá s počasím hlavně pro vrcholový den a paní mi řekla: Look's like sunny but also rain, maybe some storms.... díííííky. Kolem 13:00 jsme dorazili autem k Lucknerhaus (1918mnm.), kde jsme se převlíknuli a hned od startu na nás v dálce číhal majestátní vrchol Großglockneru. Vyrážíme prvními kroky na chatu Stüdlhütte (2801mnm.) kde budeme první noc spát ...


Cesta se jde skvěle, lehčí stoupání, žádný nekonečný krpály, krása. Sem tam oddechneme, ale po pár tempech se za 45 minut občerstvujeme na chatě Lucknerhütte (2241mnm.). Počasí nám přálo i když občas přeběhl černý mrak. Naštěstí u nás nic nespadlo. Pomalu vyrážíme dál vstříc našemu noclehu. Cesta se zúžuje a formujeme se tedy na kačeny. Velmi mi tento úsek připomíná cestu na Rysy v Tatrách, hlavně její Mengusovskou dolinu. Je to krása, chvíli co chvíli sice vydechujeme, ale ten vzduch, příroda a soustředěnost na krok, co mě osvobozuje od myšlení na jakékoliv věci doma - to miluju. Tento druhý úsek cesty je mírně strmější, cesta už občas má skalnaté úbočí. Stüdlhütte není z cesty do poslední chvíle vidět a poslední metry pod chatou jsme už tak trochu remcali, kde jako ta chata až sakra je. Pomalu se zatahovalo a spadlo pár kapek, ale poslední výšvih nás vyhodil přímo u chaty a jsme rádi, že jsme tu. Po kratičkém vystoupání za chatu jsme se spolu se západem slunce mohli opět kochat samotným pohledem na vrchol. Další den nás čekal ještě slušnej kus cesty. Stüdlhütte (2801mnm.)


Po ubytování jsme si venku ohřáli jídlo, dali pivko a poprvé zkusili mačky na tom kusu ledu, co vidíte za chatou. Jako vždy bych se hned první večer rád poveselil, ale budíček mluvil neúprosně - 3:20 ráno. I tak jsme s Jirkou uléhali jedni z posledních a těžko jsme drželi vzájemý smích. Ono když přijdete do Lägeru, kde spí 25 lidí a při nařizování budíka si pustíte melodii "Je čas přivést k nám do pekla Dorotu Máchalovou" na plný kule...Ač jsme byl po 7 hodinách v autě a cestě na chatu unaven. Nějak se mi nedařilo zabrat. Nakonec se povedlo, moc času to nebylo. Navíc mě po půlnoci začala brát mírná bolest hlavy, což způsobovala asi výška. V brzkých ranních hodinách se do chaty opíral docela slušný vítr a začínal jsem mít trochu obavy, jak to budeme ráno řešit. Už několik minut před samotným budíkem jsem byl vzhůru a čekal jsem až to tam padne. Do krosny jenom nejdůležitější věci - pití, sušenku, mačky, cepín, lano a pár maličkostí. Ve 4:15 po snídani, pro jednoho člověka, kterou jsme si rozdělili do 4, vyrážíme vstříc vrcholu. Respektive na náš první záchytný bod, poslední chatu pod vrcholem Erzherzog Johann Hütte (3454mnm.). Chata je o metr níž, než náš dosavadní nejvyšší vrchol Kreuzspitze, kterého jsme dosáhli loni. K tomu, abychom se tam dostali, jsme museli překonat ledovec, který se pod chatou těžce vyšvihuje. Tento úsek společně s ferátou, na kterou ledovec navazuje, a která pokračuje až na chatu, považuju za nejtěžší z celý cesty. Jiříkovi se chtělo jít vysokým tempem a Verča ve spojení se slabou snídaní a výškou těžko hledala síly pro udržení tempa na laně po ledovci. Nakonec jsme se dohodli, že přejde na ferátu, dojde na chatu tam na nás počká. My zatím razíme na vrchol. Sama mi to potvrdila, a tak jsme pokračovali poslední kousek ve 3. V poslední fázi, s posledníma silama, předbíhám Vaška na ferátě a zdolávám poslední hodně trpké metry na chatu. V domnění, že Verča počká na chatě a daleko líp fyzicky připravený Vašek nás dožene (asi po půl hodině), vyrážíme pomalu vstříc vrcholu s Jirkou. Už od chaty vyhlížíme serpentinové stoupání ledovcem, které je zakončeno nejstrmější částí na sněhu. Místo zvané "Glocknerleitl" se sklonem asi 35 stupňů. Počasí se vybarvilo na azuro.

Pomalu stoupáme, už se mi jde vcelu dobře a vyhlížíme Vaška. Po našem človíčkovi ani stopa. Dál se tedy škrábeme do Glocknerleitlu, kde nás na strmých místech brzdí skupinky lidí. Čím více lidí na laně, tím větší brzda. Ani po zdolání tohoto úseku nevidíme vycházet Vaška z chaty a trochu si začínám vyčítat, že jsme nečekali. Že by to vzdal? Nad Glocknerleitlem sundaváme mačky a přecházíme na poslední skalnatou část, která nás po pár metrech dovedla na malý Lockner, z něho malinko klesáme do sedla a posledních pár metrů skály na vrchol... Po cestě jsme s Jirkou předběhli pár lidí. Asi by se to dalo jít krásně. Jištění však všechny strašně zdržovalo - tedy kromě nás dvou, co jsme tam nahoře byli jediný bez jištění. Tady to přišlo, poprvé jsem ucítil, jak se mi dělá nevolno. Výška a rychlé stoupání v posledních metrech bylo opravdu znát. Jirka mě informoval o podobných pocitech, naštěstí nás to oba přešlo a po pár minutách přechodu hřebenu, kde člověk kouká 2 km doleva a 2 km doprava na skále místy dosti exponované a vzdušné, jsme na vrcholu! Ani nevím proč, do poslední chvíle jsem tomu nevěřil. Čekal jsem, že se něco podělá, ale nestalo se. Počasí vyšlo skvěle a v 9 hodin ráno sedíme u vrcholového kříže a kocháme se výhledy. Nejvyší vrchol široko daleko - 3 798 metrů... Popravdě se mi chtělo brečet, samotnýho mě to dojalo.

Potěšila mě i přítomnost dvou Čecháčků, co s námi dali řeč a otázka na to v jakém svazu horolezců jsme, už mě upřímně rozesmála. Strašně jsem žil daným okamžikem a bylo to skvělý. Nechtěli jsme nic riskovat, chvíli jsme si užili vrcholu a asi po 20-ti minutách jsme mazali dolů. Tak nějak už jsem si jen užíval ten adrenalin okolo sebe a byl spokojený. Radost mi kazila představa a svědomí, které mi říkalo, že vrcholu nejspíš nedosáhneme všichni.Vašek k tomu bude mít asi taky svoje poznámky, že jsme šli napřed bez něj... Dorazili jsme k mačkám nad Glocknerleitl a chtělo se mi brečet podruhý. Vidím totiž Vaška s Verčou v Leitlu, jak šlapou nahoru. Úsměv jsem měl od ucha k uchu, tajně jsem v to doufal a Verča mojí radost asi nechápala, když se ptala čemu se směju. Udělalo mi to v tu chvíli větší radost, než to, že jsem vrchol zdolal já. Hrozně jsem jim to přál, hlavně Verče, která nedisponovala tolika silami jako my. Má můj obdiv. A Váca stejnou měrou, že ji přesvědčil, což prý nebylo moc těžký. Oba si dali na chatě snídani, nabrali síly a vyrazili později. 

Mezitím, co my jsme se v pořádku vrátili na chatu, kde jsme si odpočinuli, pro naše "opozdilce" zdoláním vrcholu adrnalin ještě nekončí, právě naopak ZAČÍNÁ! Vaška vzala vysokohorská nemoc a musel nahoře řešit trochu radikálnější problémy, než my ostatní. To však nebylo všechno. Čas utíkal a ti dva už měli být dávno zpátky. Na chatě už se mi zase začínalo dělat divně a potřeboval jsem jít dolů. Šel jsem se podívat za chatu na ledovec s výhledem až do Glocknerleitlu. Přímo na jeho vrcholu se objevili dvě za sebou jdoucí osoby. Nešlo rozpoznat, jestli mají oba červené oblečení. Chtěl jsem počkat, než sejdou malinko níž, abych je snad mohl poznat. Na chvíli mi je cesta serpentýnou schovala za skálu a čekal jsem, až se zase objeví na druhé straně. To co jsem viděl mi okamžitě vlilo adrenalin do krve a postavilo na nohy. Z Glocknerleitlu sjíždějí 2 lidé nekontrolovaně dolů a vypadá to docela hrozivě. Byl to 35 stupňů svah na sněhu a jeli takových 100 - 150 metrů dolů pod celé serpentýny, kde se pak zastavili. První, co mě napadlo byla naděje, že to snad někdo udělal naschvál, aby si zkrátil cestu dolů a druhá věc, v kterou jsem doufal byla, že to není Verča s Vaškem.... Kdo myslíte, že to byl?!... Hned jsem jim běžel naproti, bez maček, nalehko. Naštěstí byli v pořádku, Vaškovi adrenalin udělal sice trochu lépe, ale ztráta novýho cepínu nepotěší. Vše se až na cepín obešlo bez újmy. Rozbředlý sníh, v kombinaci s mnoha lidmi, vyšlapaný mačkami si vybral svoji daň. Po příchodu zpět na Stüdlhütte už o události většina věděla a Vašek s Verčou mi připadali jako místní hvězdy, za kterými občas někdo přišel s otázkou na události dnešního výstupu. Každýmu z nás to dalo velkou zkušenost. Večer celé okolí zavalily bouřky a i přesto další ráno lidé vstávali a i přes déšť vyráželi na vrchol. Nás už naštěstí čekala jen cesta z chaty dolů, a i když jsme zmokli, zážitek nám už nikdo neodpáře. Nakonec bych chtěl poděkovat všem zúčastněným, jsem rád, že jste jeli, a že jsme se všichni v pořádku vrátili.